| |
|
|
| |
|
HISTORICKÝ ÚVOD VYPRACOVANÝ
Kodex kanonického práva promulgovaný r. 1917 papežem Benediktem XV. uznával existenci určitého počtu kanonických trestných činů neboli „zločinů“ vyhrazených výlučné kompetenci Posvátné kongregace svatého oficia, která se – jako soud – řídí vlastním zákonem (srov. kán. 1555 CIC/1917). Několik let po promulgaci kodexu z r. 1917 vydalo Svaté oficium instrukci s názvem Crimen sollicitationis (1922), která obsahuje detailní pokyny, jež mají jednotlivé diecéze a soudy uplatňovat při projednávání kanonického trestného činu solicitace [svádění ve zpovědi]. Tento velmi závažný trestný čin spočívá ve zneužití svatosti a důstojnosti svátosti pokání katolickým knězem, svádějícím kajícníka ke hříchu proti šestému přikázání buď se zpovědníkem, nebo s třetí osobou. Posláním právních ustanovení z r. 1922 bylo přizpůsobit ustanovení apoštolské konstituce Sacramentorum Poenitentiae, vydané r. 1741 papežem Benediktem XIV., změněné situaci po vydání nového kodexu kanonického práva. Bylo přitom třeba brát v úvahu různé prvky, které podtrhovaly specifický ráz této skutkové podstaty (s ohledem na aspekty, které jsou méně závažné z pohledu světského trestního práva): ohled na důstojnost svátosti, neporušitelnost svátostného tajemství, důstojnost kajícníka i skutečnost, že v mnoha případech není možné se dotazovat obviněného kněze na všechno, co se přihodilo, aniž by tak nebylo ohroženo svátostné tajemství. Toto speciální řízení proto vycházelo z nepřímé metody získání morální jistoty, nutné pro definitivní rozhodnutí případu. Tato nepřímá metoda zahrnovala zkoumání hodnověrnosti osoby, která vůči knězi vznesla obvinění, i života a chování obviněného kněze. Na samotné obvinění bylo pohlíženo jako na jedno z nejzávažnějších obvinění, jaké je možné vznést proti katolickému knězi. Proto se řízení snažilo zajistit knězi, který mohl být obětí falešného či pomlouvačného obvinění, ochranu proti ztrátě cti (difamii), dokud by nebyla prokázána jeho vina. Bylo to zaručováno přísnou důvěrností samotného řízení s úmyslem chránit všechny dotčené osoby před nenáležitou publicitou až do definitivního rozhodnutí církevního soudu. Instrukce z r. 1922 obsahovala krátký oddíl věnující se jinému kanonickému trestnému činu: tzv. crimen pessimum [nejhorší zločin], který spočíval v homosexuálním jednání duchovního. Tento poslední oddíl určoval, že speciální řízení určené pro případy solicitace má být uplatněno také pro tuto skutkovou podstatu, a to s nezbytnými úpravami vzhledem k povaze případu. Závaznost norem určených pro crimen pessimum byla rozšířena také na odporný trestný čin sexuálního zneužívání nedospělých dětí a na zoofilii. Úmyslem instrukce Crimen sollicitationis nebylo tedy podat ucelenou metodiku katolické církve ve věci nenáležitého sexuálního chování duchovních, ale pouze zavést speciální řízení odpovídající této velmi specifické a obzvlášť delikátní situaci – zpovědi, v níž z božského ustanovení musí úplnému otevření hlubin duše ze strany kajícníka odpovídat povinnost absolutní zdrženlivosti ze strany kněze. Pouze postupně a na základě analogie bylo toto řízení uplatněno také v jiných případech nemorálního chování kněží. Idea potřebnosti systematické legislativy ve věci sexuálního chování osob majících výchovnou odpovědnost je velmi nedávná, a proto by snaha posuzovat z této nové perspektivy normativní texty, platné ve velké části minulého století, byla anachronismem. Instrukce z r. 1922 byla zaslána biskupům, neboť jim příslušela povinnost projednávat jednotlivé případy solicitace, homosexuality, sexuálního zneužívání dětí a zoofilie ze strany kněží. V r. 1962 schválil papež Jan XXIII. reprint instrukce z r. 1922 s krátkým dodatkem ohledně správního řízení v případech, které se týkají řeholních duchovních. Bylo zamýšleno, že výtisky z r. 1962 budou rozdány biskupům shromážděným na II. vatikánském koncilu (1962–1965). Některé výtisky byly zaslány biskupům, kteří v té době potřebovali projednávat případy vyhrazené Svatému oficiu, nicméně většina výtisků nebyla nikdy distribuována. Reformy navrhované na II. vatikánském koncilu zahrnovaly také reformu Kodexu kanonického práva z r. 1917 a Římské kurie. Období let 1965 až 1983 (do vydání nového kodexu kanonického práva) se vyznačovalo tím, že odborníci v kanonickém právu zastávali rozdílné koncepce v oblasti poslání kanonického trestního práva a nutnosti decentralizovaného přístupu k jednotlivým případům, přičemž kladli důraz na pravomoc a rozhodování místních biskupů. Vůči nenáležitému chování byl preferován „pastorační přístup“ a kanonická řízení byla některými z nich shledávána jako anachronismus. Často převažoval v projednávání případů nenáležitého chování duchovních „terapeutický přístup“. Od biskupů se očekávalo, že budou schopni spíše „léčit“ než „trestat“. Příliš optimistické pojímání přínosu psychologické terapie ovlivnilo mnohá rozhodnutí týkající se osob ve službě diecézí nebo řeholních institutů, někdy bez odpovídajícího ohledu na možnou recidivu. Každopádně i po koncilu zůstaly případy ve věci důstojnosti svátosti pokání v kompetenci Kongregace pro nauku víry (dříve Svatého oficia, název byl změněn r. 1965) a instrukce Crimen sollicitationis byla nadále pro tyto případy užívána až do nových norem určených v motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z r. 2001. V období následujícím po II. vatikánském koncilu bylo předáváno Kongregaci pro nauku víry málo případů nenáležitého sexuálního jednání duchovních vůči nezletilým: některé z nich byly spojeny se zneužitím svátosti pokání, některé další mohly být zasílány v rámci žádosti o dispenz od závazků spojených s kněžským svěcením a celibátem (praxe nazývaná někdy „laicizace“) – ty byly projednávány Kongregací pro nauku víry do r. 1989 (v letech 1989–2005 přešla kompetence ve věci těchto dispenzí na Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti a od r. 2005 dodnes jsou tyto záležitosti projednávány Kongregací pro klérus). Kodex kanonického práva promulgovaný r. 1983 papežem Janem Pavlem II. uspořádal disciplínu v této věci novým způsobem v kán. 1395, § 2: „Duchovní, který spáchal jiný zločin proti šestému přikázání Desatera a zločin byl spáchán násilím nebo hrozbami nebo veřejně nebo s nezletilou osobou pod šestnáct roků, bude potrestán spravedlivými tresty, a jestliže to případ vyžaduje, propuštěním z duchovenského stavu.“ Podle CIC/1983 mají být řízení konána v diecézi. Odvolání proti soudním rozsudkům mohou být zaslána Římské rotě, zatímco správní odvolání proti trestním rozhodnutím mají být předložena Kongregaci pro klérus. V r. 1994 Apoštolský stolec udělil biskupům Spojených států indult tohoto obsahu: věk určující kanonický trestný čin sexuálního zneužití nezletilého byl zvýšen na 18 let, a nadto byla promlčecí doba zvýšena na 10 let počítaných ode dne, kdy oběť dovršila 18. rok věku. Biskupům bylo výslovně sděleno, že mají kanonická řízení konat v diecézích. Odvolání proti soudním rozsudkům byla vyhrazena Římské rotě, správní odvolání Kongregaci pro klérus. V tomto období (1994–2001) se nikterak nezmiňuje pradávná kompetence Svatého oficia pro tyto případy. Indult určený r. 1994 pro Spojené státy byl rozšířen r. 1996 také na Irsko. Mezitím byla na Římské kurii diskutována otázka speciálního řízení v případech sexuálního zneužívání. Nakonec papež Jan Pavel II. rozhodl zahrnout trestný čin sexuálního zneužívání nezletilých do věku 18 let spáchaného duchovním do nového seznamu kanonických trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry. Promlčecí lhůta případů sexuálního zneužívání nezletilých byla stanovena na 10 let počítaných ode dne, kdy oběť dovršila 18. rok věku. Nová zákonná norma, motu proprio s názvem Sacramentorum sanctitatis tutela, byla vyhlášena 30. dubna 2001. Všem katolickým biskupům byl poslán dne 18. května 2001 list podepsaný kardinálem Josephem Ratzingerem jako prefektem a arcibiskupem Tarcisio Bertone jako sekretářem Kongregace pro nauku víry. Tento list informoval biskupy o nové zákonné normě a o novém řízení, nahrazujícím instrukci Crimen sollicitationis. V této zákonné normě bylo jednak taxativně určeno, které závažnější zločiny jak proti morálce, tak v rámci slavení svátostí jsou vyhrazeny kongregaci, jednak byly také stanoveny speciální procesní normy závazné ve věci takových závažných trestných činů, včetně norem týkajících se určení kanonických sankcí a jejich ukládání. Seznam závažnějších trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry byl uspořádán takto: v oblasti trestných činů proti svatosti nejvznešenější svátosti a oběti Eucharistie: 1. odnesení nebo uchovávání konsekrovaných způsob se svatokrádežným úmyslem nebo jejich zneuctění (kán. 1367 CIC a kán. 1442 CCEO); v oblasti trestných činů proti důstojnosti svátosti pokání: 1. rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti šestému přikázání Desatera (kán. 1378, § 1, CIC a kán. 1457 CCEO); a nakonec v oblasti trestných činů proti morálce: 1. trestný čin proti šestému přikázání Desatera spáchaný duchovním s nezletilou osobou mladší 18 let věku (srov. kán. 1395, § 2, CIC). Závazné procesní normy pro tyto případy byly určeny takto: – jakmile se ordinář nebo hierarcha dozví alespoň pravděpodobnou zprávu o spáchání vyhrazeného trestného činu, ať to po vykonání předběžného šetření oznámí Kongregaci pro nauku víry, která (vyjma situace, kdy si pro specifické okolnosti případu ponechá řízení sama) určí ordináři nebo hierarchovi další postup řízení, při zachování práva odvolat se proti rozsudku první instance jedině k Nejvyššímu soudu této kongregace; – obžaloba ve věci trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry se promlčuje po deseti letech. Bylo předvídáno, že promlčecí lhůta se začíná počítat podle ustanovení kán. 1362, § 2, a kán. 1152 CCEO s jedinou výjimkou trestného činu proti šestému přikázání s nezletilou osobou, kde v tomto případě bylo určeno, že se promlčecí doba začíná počítat ode dne, kdy nezletilý dovrší 18. rok věku. – v soudech zřízených ordinářem nebo hierarchou smí v rámci těchto případů platně zastávat úřad soudce, ochránce spravedlnosti, notáře a právního zástupce strany pouze kněží a po ukončení soudního řízení s jakýmkoli výsledkem musí být veškerá akta případu z úřední povinnosti zaslána co nejdříve Kongregaci pro nauku víry. Kromě toho bylo stanoveno, že všechny soudy latinské církve i východních katolických církví jsou vázány k zachovávání ustanovení kánonů ve věci trestných činů, trestů a trestních řízení jednoho nebo druhého kodexu a rovněž k zachovávání speciálních norem vydaných Kongregací pro nauku víry. Po devíti letech od promulgace motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela považovala Kongregace pro nauku víry za nutné přistoupit k reformě těchto norem a novelizovat je nikoli jako celek, ale pouze v některých jejich částech, za účelem vylepšit jejich použití v praxi. Po pozorném a důkladném prostudování navržených úprav předložili členové Kongregace pro nauku víry papeži výsledek svého projednání, který papež svým rozhodnutím z 21. května 2010 schválil a nařídil vyhlásit. Od nynějška tedy platí ta verze norem ve věci závažnějších trestných činů, kterou schválil 21. května 2010 Svatý otec Benedikt XVI.
|
 |