Mezinárodní teologická komise Jednota víry a teologický pluralismus* (1972) A. Rozměry problému 1. Jednota víry a pluralita jejích vyjádření mají svůj poslední základ v tajemství samotného Krista, které, ačkoli je tajemstvím univerzálního usmíření a obnovy, nápravy, shrnutí (srov. Ef 2, 11-22), překračuje výrazové prostředky kaÂÂÂdé historické epochy, a proto se vymyká jakékoli vyčerpávající systematizaci (srov. Ef 3, 8-10). 2 Jednota a podvojnost mezi Starým a Novým zákonem jakoÂÂÂto základní historický výraz křesťanské víry představuje konkrétní výchozí bod pro jednotu i pluralitu zmíněné víry. 3. Dynamismus křesťanské víry a předevÂÂÂím její misijní charakter v sobě zahrnují povinnost vydávat z ní počet na rovině rozumu. Ačkoli křesťanská víra není nějakou filozofií, přece jenom vtiskuje myÂÂÂlení určité zaměření. 4. Pravda víry je vázána na svůj historický rozvoj od Abraháma po Krista a od Krista a po parusii. V důsledku toho platí, ÂÂÂe ortodoxie nespočívá v přitakání nějakému systému, nýbr v účasti na rozvoji víry a tím samým také na já církve, která subsistuje jakoÂÂÂto jediná napříč časem a která je také pravým subjektem vyznání víry. 5. Skutečnost, ÂÂÂe pravda víry je proÂÂÂívána v historickém rozvíjení, implikuje její poměr k praxi a k dějinám této víry. Jeliko se křesťanská víra zakládá na vtěleném Slovu, její historický a praktický charakter se esenciálně odliÂÂÂuje od takové formy historičnosti, v ní by člověk byl výhradním tvůrcem vlastního významu. 6. Církev je sjednocujícím subjektem, v něm je dána jednota novozákonních teologií stejně jako jednota dogmat napříč dějinami. Zakládá se na vyznání víry v zemřelého a vzkříÂÂÂeného JeÂÂÂíÂÂÂe Krista, jeho hlásá a slaví v moci Ducha svatého. 7. Kritériem, které dovoluje rozliÂÂÂovat mezi pravým a faleÂÂÂným pluralismem, je víra církve, vyjádřená v organickém souhrnu svých normativních prohláÂÂÂení. Základním kritériem je Písmo svaté ve vztahu k vyznání věřící a modlící se církve. Mezi dogmatickými formulacemi mají prioritu ty, které předloÂÂÂily starověké koncily. Formulace, které vyjadřují určitou reflexi křesťanského myÂÂÂlení, jsou podraÂÂÂeny těm, které vyjadřují samotné skutečnosti víry. 8. Ačkoli současná situace církve vykazuje nárůst pluralismu, pluralita nachází své meze ve skutečnosti, ÂÂÂe víra utváří společenství lidí v pravdě, která se stala přístupnou skrze Krista. Proto je nepřípustné kaÂÂÂdé takové pojetí víry, které by ji redukovalo pouze na čistě pragmatickou spolupráci bez společenství v pravdě. Tato pravda není vázána na ÂÂÂádný teologický systém, nýbr je vyjádřena v normativních prohláÂÂÂeních víry. Tváří v tvář takovým prezentacím nauky, které jsou značně dvojznačné, nebo dokonce protikladné vzhledem k víře církve, má církev moÂÂÂnost odhalovat blud i povinnost odstraňovat ho, a to a po formální odvrÂÂÂení hereze jako nejzazÂÂÂí prostředek, jak ochraňovat víru BoÂÂÂího lidu. 9. Kvůli univerzálnímu a misijnímu charakteru křesťanské víry platí, ÂÂÂe události a slova BoÂÂÂího zjevení je nutno čas od času nově promýÂÂÂlet, nově formulovat i nově proÂÂÂívat uvnitř kaÂÂÂdé lidské kultury, kdy chceme, aby tyto události a tato slova BoÂÂÂího zjevení dávaly odpověď na otázky, které jsou zakořeněny v srdci kaÂÂÂdé lidské bytosti, a aby inspirovaly modlitbu, kult a kaÂÂÂdodenní ÂÂÂivot BoÂÂÂího lidu. Tímto způsobem Kristovo evangelium přivádí kaÂÂÂdou kulturu k její plnosti a zároveň ji podrobuje kreativní kritice. Místní církve, které se pod vedením svých pastýřů věnují tomuto nelehkému úkolu vtělovat křesťanskou víru do přísluÂÂÂných kultur, musí stále udrÂÂÂovat soudrÂÂÂnost a společenství s univerzální církví minulosti i přítomnosti. Díky tomuto svému úsilí zmíněné místní církve přispívají jednak k prohloubení křesťanské víry, jednak k pokroku teologické reflexe v rámci univerzální církve, a tak přivádějí lidský rod v celé jeho rozličnosti k té jednotě, jakou si přeje Bůh. B. Trvalá platnost dogmatických formulací 10. Dogmatické formulace je nutno nahlíÂÂÂet jako odpovědi na přesně vymezené problémy a právě v tomto smyslu také zůstávají trvale platné. Jejich trvalý uÂÂÂitek je vázán na trvalou aktualitu problémů, o ně se jedná. Navíc nesmíme zapomínat, ÂÂÂe následné otázky, které si křesťané kladou ohledně významu BoÂÂÂího slova, zároveň s ji dosaÂÂÂenými odpověďmi jsou navzájem ÂÂÂivotně propojeny tak, ÂÂÂe odpovědi dneÂÂÂka vÂÂÂdy nějakým způsobem předpokládají odpovědi včerejÂÂÂka, pokud se na ně nedají převést. 11. Dogmatické definice obvykle pouÂÂÂívají běÂÂÂnou mluvu. Ačkoli někdy tyto definice pouÂÂÂívají zřetelně filosofické pojmosloví, nikdy církev nezavazují k nějaké specifické filosofii, nýbr pouze vyjadřují skutečnosti, které jsou základem společné lidské zkuÂÂÂenosti a které zmíněné termíny dovolily vymezit. 12. Tyto definice nesmějí být nikdy nahlíÂÂÂeny tak, jako kdyby byly odtrÂÂÂeny od obzvláÂÂÂtě autentického vyjádření BoÂÂÂího slova v Písmu svatém. Nesmí být také odtrhovány od evangelijní zvěsti v kaÂÂÂdé době. Zmíněné definice ostatně poskytují měřítka tohoto zvěstování, aby se docházelo k interpretaci, která by byla pro zjevení stále vhodnějÂÂÂí. Toto zjevení ale zůstává stále totoÂÂÂné, a to nejen co do podstaty, nýbr také v základních [dogmatických] formulacích. C. Jednota a pluralita v morální teologii 13. Pluralismus na poli morálky se projevuje předevÂÂÂím v aplikaci obecných principů na konkrétní okolnosti. Tento pluralismus se jeÂÂÂtě rozÂÂÂiřuje, kdy dochází ke kontaktům mezi kulturami, které se předtím vzájemně neznaly, nebo kdy se jedná o rychlé proměny společnosti. Nicméně základní jednota se projevuje prostřednictvím společné úcty k lidské důstojnosti, která implikuje imperativy pro způsob ÂÂÂivota. Svědomí kaÂÂÂdého člověka vyjadřuje určitý počet zásadních poÂÂÂadavků (srov. Řím 2, 14), které jsou v naÂÂÂí době uznány ve veřejných deklaracích o základních právech člověka. 14. Jednota křesťanské morálky se zakládá na trvale platných principech, je jsou obsaÂÂÂené v Písmu svatém, osvětlovány tradicí a kaÂÂÂdé generaci předkládány učitelským úřadem církve. Připomeneme nyní hlavní linie: učení a příklady BoÂÂÂího Syna, jen nám zjevuje srdce svého Otce; připodobňování se jeho smrti a vzkříÂÂÂení; ÂÂÂivot podle Ducha uvnitř církve ve víře, naději a lásce, abychom se tak obnovovali podle BoÂÂÂího obrazu. 15. Nezbytná jednota víry a společenství nebrání rozličnosti povolání a osobních preferencí v tom, jak člověk přistupuje ke Kristovu tajemství a jak ho proÂÂÂívá. Křesťanova svoboda (srov. Gal 5, 1.13), daleka toho, aby v sobě zahrnovala bezmezný pluralismus, vyÂÂÂaduje nejen ustavičné usilování o plnou objektivní pravdu, ale také trpělivost vůči svědomí těch slabÂÂÂích (srov. Řím 14, 15; 1 Kor 8). Ohled na autonomii lidských hodnot a na legitimní odpovědnost v mravní oblasti implikuje, ÂÂÂe křesťané mají moÂÂÂnost v časných záleÂÂÂitostech analyzovat určité věci rozdílným způsobem a také přijímat odliÂÂÂná rozhodnutí. Tato rozličnost můÂÂÂe být zahrnuta v jedné jediné posluÂÂÂnosti víře v lásce (srov. GS 43). * Text byl schválen MTK ÂÂÂspecifickým způsobem." Opravdu důkladný komentář těchto základních tezí se nachází ve svazku. Commissione Teologica Internazionale, Pluralismo: unita della fede e pluralismo teologico, Ed. Dehoniane: Bologna 1974. |