Okružní list Kongregace pro nauku víry biskupským konferencím
o příručce pro případy pohlavního zneužívání nezletilých duchovními
(3. května 2011)

Mezi důležité úkoly diecézního biskupa v péči o zajištění obecného dobra věřících a obzvláště o ochranu dětí a mládeže patří úkol přiměřeně reagovat na případy eventuálního pohlavního zneužívání mladistvých duchovními v jeho diecézi. To v sobě zahrnuje vytvoření procedury, která zajistí jak potřebnou pomoc obětem takového zneužívání, tak výchovu církevního společenství s ohledem na ochranu nezletilých. Procedura musí přispívat k aplikaci příslušných norem kanonického práva a zároveň brát v potaz předpisy světského práva.

I. Všeobecné aspekty

a) Oběti pohlavního zneužívání

Církev reprezentovaná biskupem nebo jeho delegátem musí prokázat připravenost naslouchat obětem i jejich příbuzným a angažovat se v jejich duchovním a psychologickém doprovázení. Během svých apoštolských cest v tom dal Svatý otec Benedikt XVI. zvlášť výrazně příklad svou ochotou setkat se s oběťmi pohlavního zneužití a naslouchat jim. Během těchto setkání se Svatý otec chtěl na oběti obrátit slovy spoluúčasti a podpory, jak jsou obsažena v jeho Pastoračním listě irským katolíkům (č. 6): „Hrozně jste trpěli a já se za to opravdově omlouvám. Vím, že nelze vymazat zlo, jemuž jste byli vystaveni. Byla zrazena vaše důvěra a poškozena vaše čest.“

b) Ochrana nezletilých

V některých státech byly v církevním prostředí zavedeny výchovné preventivní programy směřující k zajištění „bezpečného prostředí“ pro nezletilé. Tyto programy se snaží napomáhat jak rodičům, tak pracovníkům v pastoraci nebo ve školství, aby rozpoznali známky pohlavního zneužívání a mohli uplatnit přiměřená opatření. Tyto programy často došly uznání jako modely, jak se lze v dnešní společnosti snažit o eliminaci případů pohlavního zneužívání nezletilých.

c) Formace budoucích kněží a řeholníků

V roce 2002 papež Jan Pavel II. řekl: „V kněžství a řeholním životě není místa pro ty, kdo by mohli škodit mladým.“ (Promluva k americkým kardinálům dne 23. dubna 2002, č. 3) Tato slova připomínají specifickou odpovědnost biskupů, vyšších představených a všech, kdo nesou odpovědnost za formaci budoucích kněží a řeholníků. Pokyny obsažené v apoštolské exhortaci Pastores dabo vobis i v instrukcích příslušných dikastérií Apoštolského stolce zdůrazňují rostoucí význam konkrétního rozlišování povolání a zdravé lidské i duchovní formace kandidátů. Je třeba postupovat tak, aby kandidáti docenili čistotu a celibát i odpovědnost kleriků v oblasti duchovního otcovství a mohli prohloubit poznání církevní discipliny v této oblasti. Konkrétnější body mohou být včleněny do formačních programů seminářů a formačních domů, uspořádaných podle Ratio institutionis sacerdotalis jednotlivých států, řeholních institutů a společností apoštolského života.

Rovněž se musí pečlivě dbát na předepsanou výměnu informací o kandidátech kněžství nebo řeholního života, kteří přecházejí mezi jednotlivými semináři, mezi různými diecézemi nebo mezi řeholními instituty a diecézemi.

d) Doprovázení kněží

1. Biskup má povinnost přistupovat ke všem svým kněžím jako otec a bratr. Ať se zvlášť stará o trvalou formaci duchovních, zvláště v prvních letech po přijetí svěcení, a klade přitom důraz na význam modlitby a kněžského společenství. Kněží ať jsou obeznámeni se škodami, které duchovní obětem působí pohlavním zneužíváním, se svou odpovědností v oblasti kanonického i světského práva i s tím, jak rozpoznat možné příznaky eventuálního zneužívání nezletilých ze strany jakýchkoli osob.

2. Biskupové mají zajistit veškeré potřebné kroky při projednávání eventuálních případů zneužívání, které jim byly nahlášeny, ve shodě s předpisy kanonického i světského práva při zachování práv všech zúčastněných.

3. Obviněný duchovní se těší presumpci neviny, dokud není prokázán opak. Biskup však může ad cautelam omezit výkon jeho služby, dokud nebudou obvinění vyjasněna. V případě potvrzení neviny má biskup udělat vše pro nápravu dobré pověsti duchovního, který byl nespravedlivě obviněn.

e) Spolupráce s civilními autoritami

Pohlavní zneužití nezletilého není jen kanonickým trestným činem, ale také deliktem stíhaným světskou autoritou. Ačkoli jsou vztahy se světskou autoritou v různých zemích odlišné, je důležité s ní v rámci její kompetence spolupracovat. Především je třeba dodržet světské zákony v oblasti oznámení trestného činu určené autoritě, aniž by tím došlo k narušení vnitřní svátostné oblasti. Tato spolupráce se samozřejmě netýká pouze případů pohlavního zneužívání duchovními, ale také případů zneužívání ze strany řeholního nebo laického personálu působícího v církevních institucích.

II. Krátké shrnutí platné kanonické legislativy ohledně pohlavního zneužití nezletilých duchovním

Papež Jan Pavel II. promulgoval 30. dubna 2001 motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela (dále jen „SST“), jímž byl trestný čin pohlavního zneužití osoby mladší 18 let duchovním vřazen mezi delicta graviora vyhrazená Kongregaci pro nauku víry (dále jen „Kongregace“). Promlčení tohoto trestného činu bylo stanoveno na 10 let od dovršení 18 let věku oběti. Předpisy motu proprio zavazují jak latinské, tak východní duchovní, a to světské i řeholní.

Kard. Ratzinger, tehdejší prefekt Kongregace, obdržel roku 2003 od papeže Jana Pavla II. některá zvláštní zmocnění, která umožňovala větší flexibilitu v trestním řízení ohledně delicta graviora, mj. možnost užití mimosoudního trestního řízení a uplatnění žádosti o propuštění z duchovenského stavu ex officio ve zvlášť závažných případech. Tato zmocnění byla vložena do novelizovaného znění motu proprio schváleného Svatým otcem Benediktem XVI. dne 21. května 2010. Podle těchto nových norem se promlčení prodloužené na 20 let počítá od dovršení 18 let věku oběti, přičemž Kongregace případně může v jednotlivých případech zrušit promlčení. Rovněž byl definován trestný čin držení či šíření pedopornografických materiálů.

Odpovědnost za projednání případů pohlavního zneužívání nezletilých nesou především biskupové a vyšší představení. Pokud se obvinění jeví jako pravděpodobné, musí biskup, vyšší představený nebo jejich delegát zahájit předběžné šetření podle kán. 1717 CIC, kán. 1468 CCEO a čl. 16 SST.

Pokud se obvinění po předběžném šetření jeví jako věrohodné, je třeba případ nahlásit Kongregaci. Ta po prostudování případu sdělí biskupovi nebo vyššímu představenému, jak dále postupovat. Zároveň Kongregace předá direktivy pro zajištění vhodných opatření, která mají zaručit jak spravedlivý postup vůči obviněnému duchovnímu s ohledem na jeho základní právo hájit se, tak ochranu dobra církve, které zahrnuje i dobro obětí. Je vhodné připomenout, že normálně si uložení trvalého trestu, jakým je propuštění z duchovního stavu, vyžaduje konání trestního řízení soudního. Podle kanonického práva (srov. CIC, kán. 1342) nesmí ordináři uložit trvalé tresty mimosoudními rozhodnutími; proto je třeba se obrátit na Kongregaci, které přísluší jak konečné rozhodnutí o vině duchovního i o jeho eventuální nevhodnosti k duchovní službě, tak následné uložení trvalého trestu (SST, čl. 21 § 2).

Kanonická opatření užitá vůči duchovnímu, který byl shledán vinným z pohlavního zneužití nezletilého, jsou obecně dvojího typu: 1) opatření zcela vylučující jeho veřejnou službu, nebo alespoň kontakt s nezletilými – taková opatření mohou být spojena s trestním příkazem; 2) církevní tresty, mezi nimiž jako nejtěžší připadá v úvahu propuštění z duchovenského stavu.

V těchto případech může být na žádost dotčeného duchovního udělena pro bono Ecclesiae dispenz od závazků duchovenského stavu včetně povinnosti celibátu. Předběžné šetření i celý proces musí být vedeny s náležitou ochranou soukromí dotčených osob a s potřebným respektováním jejich dobré pověsti.

S výjimkou situace, kdy to vyžadují závažné důvody, musí být obviněný duchovní obeznámen s obviněními, aby se tak k nim mohl vyjádřit dříve, než bude případ oznámen Kongregaci. Je věcí moudrého uvážení biskupa nebo vyššího představeného rozhodnout, které informace mají být během předběžného šetření sděleny obviněnému.

Biskupovi nebo vyššímu představenému přísluší s péčí o obecné dobro úkol rozhodnout, jaká předběžná opatření předvídaná v kán. 1722 CIC a v kán. 1473 CCEO by měla být uložena, což lze podle ustanovení čl. 19 SST uplatnit od zahájení předběžného šetření.

Nakonec připomínáme, že pokud by biskupská konference chtěla se schválením Apoštolského stolce vydat v této věci zvláštní normy, je nutné, aby tato partikulární legislativa byla koncipována jako doplnění norem všeobecného práva, a ne jako jejich náhrada. Partikulární legislativa musí být proto v souladu s ustanoveními CIC/CCEO a motu proprio SST (30. dubna 2001) ve znění jeho novely z 21. května 2010. Pokud by biskupská konference chtěla vydat závazné normy, je nutné požádat příslušná dikasteria Římské kurie o jejich přezkoumání (recognitio).

III. Pokyny ordinářům ohledně způsobu vedení procesu

Příručky vypracované biskupskými konferencemi mají být zaměřeny na pomoc diecézním biskupům a vyšším představeným v situaci, kdy jsou jim nahlášeny informace o podezření z pohlavního zneužívání nezletilých duchovními působícími na území, nad nímž mají pravomoc. Příručky mají zohlednit tyto pokyny:

a.) Vymezení „pohlavního zneužití nezletilých“ musí odpovídat jeho vymezení v motu proprio SST čl. 6 („trestný čin proti šestému přikázání Desatera spáchaný duchovním s nezletilou osobou mladší 18 let“) i výkladové i aplikační praxi Kongregace pro nauku víry a musí přitom brát ohled na zákony daného státu.

b.) S oznamovatelem trestného činu se musí zacházet s respektem. V případě, kdy bypohlavní zneužití bylo spojeno s dalším trestným činem proti vznešenosti svátosti pokání (SST čl. 4), má oznamovatel právo žádat, aby jeho jméno nebylo sděleno obviněnému knězi.

c.) Církevní představený se musí postarat o duchovní a psychologickou pomoc obětem.

d.) Při vyšetřování ať je respektováno právo na ochranu soukromí dotčených osob a jejich dobrá pověst.

e.) S výjimkou situace, kdy to vyžadují závažné důvody, musí být obviněný duchovní již ve fázi předběžného šetření obeznámen s obviněními, aby se tak k nim mohl vyjádřit.

f.) Poradní grémia, která jsou v některých místech zřízena za účelem prozkoumání a zhodnocení jednotlivých případů, nesmí nahrazovat rozlišování a potestas regiminis (moc řízení) biskupů.

g.) Příručky musí zohlednit státní legislativu dané země, a to především s ohledem na eventuální oznamovací povinnost vůči světským orgánům.

h.) V každé fázi disciplinárního nebo trestního řízení je nutné obviněnému duchovnímu zajistit spravedlivé a vhodné hmotné zabezpečení.

i.) Je vyloučen návrat do veřejné služby pro ty duchovní, jejichž veřejná služba by znamenala ohrožení pro nezletilé nebo nebezpečí pohoršení pro společenství.

Závěr

Příručky vypracované biskupskými konferencemi směřují k tomu, aby chránily nezletilé a napomohly obětem při hledání praktické pomoci a usmíření. Musí jasně vést k tomu, že odpovědnost za projednání trestných činů pohlavního zneužití nezletilých duchovními přísluší především diecéznímu biskupovi. Nakonec mají příručky poskytnout společný postup v rámci biskupské konference a napomoci k harmonizaci úsilí jednotlivých biskupů při ochraně nezletilých.

V paláci Svatého Oficia dne 3. května 2011.